Chalupářská neverending story

Stává se, že si úžasná žena najde naprosto nemožného chlapa, nazíráno prizmatem okolí (samozřejmě platí i opak). Jak s ním může vydržet? Ptají se blízcí a sledují s obavami kolotoč dramatických rozchodů a citově vypjatých návratů. Proč s ním je, když není ani hodný, ani štědrý, ani velkorysý a chová se jako prvotřídní křupan? Mezi nejčastější vysvětlení patří, že se tyto seriálové vztahy udržují prý kvůli sexu. Nutno říci, že sex ovšem představuje jen jeden z důvodů, proč zůstat s naprosto příšerným chlapem.

Třeba moje mamka, dáma již v čerstvě důchodovém věku, si s mladými děvčaty co do počtu bláznivých rozchodů a návratů nijak nezadá. Se staronovým přítelem jsou spolu už asi podvacáté. A důvod? Chalupa. Svého času totiž i mamka měla chalupu, leč tu prodala mimo jiné i proto, že ji tehdy čerstvý přítel vysvětlil, že dvě chalupy jsou příliš, a ona mu to nikdy neodpustila a na blaho chalupaření nikdy nezapomněla.

Scénař je stále týž. Na konci podzimu začne krize, ale přítel dostane šanci na Vánoce, aby projevil svou lásku, péči a především štědrost, protože Vánoce k tomu přímo vybízí. Přítel však nepochopí (asi nechce) příležitost a vánoční svátky střídavě protrucují a prohádají. Na Silvestra si otráveně přiťuknou a s novoročním kuropěním je přítel se slůvkem sbohem vylifrován z bytu.

Celý leden, únor mamka líčí, jak se cítí v pohodě, jak je to bezvadné být sama. Začátkem března začne přítel telefonovat, že o víkendu jede na chalupu a jestli nejede s ním. Ne, nejede, odvětí rázně. Proces se opakuje ve zrychleném tempu, takže četnost telefonování začíná hraničit se stalkingem. „Stejně to nedáš a pojedeš,“ hecujeme. „Nepojedu.“

Koncem března se začínajícím, dosud plachým jarem mamka rezignuje a jede. Hrabat se v hlíně je pro ni něco jako droga, je to jakýsi pud, který ji dali do vínku dávní předkové, chléb vezdejší těžce vydělávající z plodů země, pud silný jako biologická potřeba páření či rozmnožování. Byly časy, kdy jsme se sestrou a ostatními příbuznými uzavírali sázky, zda to překlenovací období vydrží, nebo nikoli. Dnes už se nesázíme. Bylo by to marné.

Pak nastává fáze přijetí. Blíží se prázdniny a není od věci se alespoň jednou na grilování a opékání pozvat. V blízkosti je krásný les a ohrada s koňmi a v restauraci Myslivna čepujou prima pivo a také není na škodu, aby děti spatřily alespoň jednou za rok rajče rostoucí na keříku a jablko rostoucí na stromě. Také nepohrdne nikdo z dětí, vnoučat a sourozenců výslužkou zahrádkářských přebytků v podobě cuket, ostružin a kanadských borůvek.

Na podzim mezi přítelem a mamkou nastává dusno. Ale pobyt na chalupě emoce provětrá. V listopadu, s okamžikem zazimování, nastává krize kulminující novoročním rozchodem. Koloběh se opakuje. Rok co rok. Už dvacet let. Navzdory odlišnosti povah nezapřu v sobě dceru své matky. Našla jsem si přítele s úžasnou chalupou. Už jsem dokonce i plela záhony a připadala si jako po dlouhé horské túře. Zbitá jak kůň a na vrcholu blaha.

Napsáno pro časopis Vaše Srdcovka